Legendární pátrač po nacistických reliktech ukrytých v Česku, muž spjatý polovinu svého života s tzv. štěchovickou záhadou, Josef Mužík, přestal pátrat až odchodem na onen svět, v únoru roku 2025. Tisíce jemu podobných bezejmenných lovců pokladů však každý den se svými detektory či mapami, osazenými zakreslenými souřadnicemi, prosívá Českou republiku. 40 000 majitelů špičkových detekčních zařízení, z nichž mnozí pravidelně pročesávají lesy, pole, louky.
V pátek 24. května se proto na hradě Houska, v rámci akce nazvané příznačně Konference Sfinga, sešli na svém již šestadvacátém setkání podobně zaměření fanoušci záhad všeho druhu, aby na duchovního bratra ve zbroji, Josefa Mužíka, zavzpomínali. Zde byl také poprvé veřejně promítnut úryvek jeho posledního rozhovoru, který poskytl pro dokumentární film Ďáblova sbírka – Lovci pokladů. Vědom si uplývajícího času i ubývajících sil, poskytl do záznamu několik zásadního informací, které si do té doby nechával pro sebe a držel je před veřejností v tajnosti.
Poslední rozhovor
Na konferenci padlo finální rozhodnutí vytvořit nejen o tomto velkém malém štěchovickém dobrodruhovi, se kterým filmaři dokumentaristé, pod vedením režiséra Marka Dobeše (dokumenty Česká fotbalová mašina, Náš venkov – Cesta na Měsíc, FIE100), natočili poslední rozhovor na kameru. Ale obecně také o fenoménu hledačství a luštění záhad jako životním stylu, vášni i fenoménu s celospolečenským dopadem.
V dokumentu se tedy setkáte vedle Josefa Mužíka s odborníky, jako jsou klimatolog a jeskyňář RNDr. Václav Cílek, CSc., ředitel Archeologického ústavu AV ČR, Mgr. Jan Mařík, Ph.D., nebo zástupce sdružení Poslední klíč, Ivan Sochor.
Spolu s nimi se vydáte za tajemstvími, které skrývá Česká republika. Slovy Josefa Mužíka, který nám odpovídal na otázky týkající se převážně nedávné minulosti typu, co se dá na našem území nalézt z doby německé okupace za druhé světové války takto: „Když to vezmeme obecně, tak se ukrývalo všechno. Zlato a cennosti ukradené z celé Evropy i světa. Velká část dodnes leží nenalezena někde na území českého státu. Potřebovali bychom dokázat, že věci, které jsme shromáždili i ty archivy, že máme pravdu. To můžeme dokázat jedině tím, že otevřeme úložiště. Všichni lidé i celý národ, možná celá Evropa poznají, že všechna ta práce nebyla nadarmo.“
Spousta případů i míst
Nechme ještě o Josefovi Mužíkovi, a tím také o podstatě vášně lovců pokladů, promluvit Ivana Sochora ze sdružení Poslední klíč, který s ním strávil bezmála třicet let: „Badatelé hledají v archívech, nechodí do terénu. Josef byl pravý opak, chodil do terénu a neuměl moc hledat v archívech, tam se těžko dostává, pokud člověk nemá novinářský průkaz. Pár týdnů před tím, než ho odvezli definitivně do nemocnice, byl v terénu. Měl jet do Polska na jedno vytipované místo, do Německa, na Konopiště, měl hodně rozdělaných věcí a vlastně nic nedokončil. On byl vlastně celý život takovej, že on měl rozdělaný spoustu případů, spoustu míst, jezdil křížem, krážem po republice a nic nedodělal. Ani na tom Hradištku. Tam, jak říkal, já už na Hradištku na Medníku nemám co hledat, já už prostě vím. Bylo to spíš o penězích, že sháněl sponzory a nikdo mu už nevěřil. Protože sponzory předtím, předchozí akce stály ukrutně peněz a bez výsledku. Na tom Medníku je to složitý, tam je mnoho štol. Ještě ze 16. a 17. století, protože se tam těžily nerosty. Takže ten Medník je jako ementál provrtanej. Hlavních úložišť, těch je tam asi sedm, který jsme s Josefem zjistili. Mnoho z nich je zaminovaných. Některá jsou na místech, kam nedostanete povolení kopat. Ale některé z nich dostupné jsou a Josef Mužík se o informace ohledně jejich umístění s námi podělil.“
Neprofesionální hledání napáchá velké škody
Celá problematika s lovy beze zbraní lovců pokladů, velmi často za použití rozličných detekčních zařízení má však mnoho odvrácených stránek. Režisér dokumentu, Marek Dobeš říká: „Vedle archeologů a transparentně organizovaných soukromých subjektů, jako je právě sdružení Poslední klíč, se najde řada nadšenců, vlastnících detektory, s jejichž pomocí odkrývají bohatství naší historie, aniž by ho hodlali odevzdat veřejnosti. Neprofesionální hledání a manipulace s nalezenými předměty může napáchat velké škody. Proto je nutné, aby laický hledač případný nález nechal na místě a zavolal odborníky. Pokud se sám pokusí předmět vyjmout, může dojít k jeho poškození či dokonce zničení. Připravil by tak společnost třeba o dobře zachovalý artefakt a umlčel paměť krajiny mj. nezakótováním souřadnic nálezu. V dnešní době mnoho hledačů jednotlivců spolupracuje s archeology a většina profesionálů tuto spolupráci vítá. Díky ní mohou být objeveny cenné předměty i mimo naleziště či v menších neprobádaných lokalitách. Povědomí o možnostech této organizované a obapolně uspokojující spolupráce je však nízké. Sám jsem byl svědkem pokusu o neodevzdání nálezu a to jsem se s kamerou pohyboval hned za onou osobou s detektorem a věděla o mně…“
Při své práci na dokumentu Ďáblova sbírka – Lovci pokladů byli sami tvůrci svědky snahy nálezy zcizit, zatajit, neodevzdat. Což se ostatně netýká jen občanů, vzpomeňme jen na loupežný pokus armády USA zcizit tzv. Frankův archiv.
Nálezy jsou vlastnictvím krajů
Ředitel Archeologického ústavu AV ČR, Mgr. Jan Mařík, Ph.D. ohledně reálných podmínek kooperace s laiky upřesňuje: „Náš systém je velmi kostrbatý, protože daný člověk musí být zapojený do spolupráce s muzeem, jenž ho kontroluje, musí do něj hlásit nálezy. Za každý problém, který v této oblasti daný člověk způsobí, nese muzeum zodpovědnost a zároveň musí konzervovat a pečovat o nálezy. A to není málo. Téma uchovávání předmětů v muzeích, jsme řešili na rakouské konferenci ještě před pandemií, kdy britským zástupcům přišel náš systém konzervace zvláštní. Nálezy jsou u nás totiž vlastnictvím krajů. Končí v krajských muzeích a znovu zatěžují systém. Kde nejsou finance, nálezy sice přinášejí ohromnou hodnotu do muzeí, ale jsou to závazky, nikoli výdělek.“
Mizení a ztráty památek nejsou však jen dílem soukromých sběratelů. Během druhé světové války nacisté zabavili a odvezli mnoho v té době již nalezených cenných kusů. Většina z ukradených artefaktů se dodnes nenašla. Toto masové zabavování uměleckých památek nařídil samotný Hitler. Jakožto „vůdce světa“ toužil mít ve své rodné zemi centrum evropského umění. Po ukončení války jej plánoval vybudovat v rakouském Linci, odkud pocházel. Tento cíl si vytyčil mimo jiné proto, aby město, kde vyrůstal, předčilo Vídeň. Podle odhadu se mu podařilo nashromáždit minimálně půl milionu děl. Mnoho z nich objevili Američané při osvobozování již na konci války. Nacisté se však s hrozbou jejich příchodu snažili umění schovávat, takže postupně byla díla nalezena například také v odlehlých zámcích či dokonce v továrních šachtách. Další umění se našlo po celém světě dlouho po konci války. Některé dokonce v současném tisíciletí. Žel zde stále zbývá kategorie ztraceného umění. Tento Hitlerův plán se nevyhnul ani naší zemi, která v té době existovala jako německý protektorát.
Ztrácí se hodnotné památky
Naštěstí i k nám se vrátily odcizené historické památky. Například štít s antickým motivem dobytí Nového Kartága Římany. Tento oboustrannou malbou zdobený štít pochází z 16. století z Itálie, tedy z období renesance. Nejedná se sice o předmět z českého území, byl však součástí sbírky Františka Ferdinanda de Este a po první světové válce připadl do vlastnictví Československa. Krádeže děl z kulturního dědictví nejsou však pouze jevem vázaným k období druhé světové války a nacistů. I v dnešní době se ztrácí hodnotné památky, jež se mohou následně objevit v aukcích, většinou zahraničních.
Krádež se šťastným koncem
O této problematice se můžeme dočíst i na stránkách Policie České republiky, kde uvádí další krádež se šťastným koncem. V roce 1999 bylo ukradeno sousoší sv. Anny Samotřetí z kostela sv. Jakuba Většího ve Velké Losenici. Po deseti letech bylo nabídnuto v německé aukci. Státním organům ČR se podařilo na aukci pořídit fotografii sousoší a následně ji začali porovnávat s archivními záznamy z 60. let minulého století. Znalecké zkoumání potvrdilo schodu mezi materiály a díky tomu Ministerstvo kultury ČR vyhrálo soudní spor s tehdejším držitelem této sochy. Sousoší bylo vráceno losenické farnosti a vrátilo se tak zpět na své původní místo.
Po sametové revoluci krádeže především církevních památek byly opravdu vysoké. Velká část byla vyvezena do zahraničí. To alespoň na čas zarazil zákon o vývozu a obchodu s uměleckými předměty, který vešel v platnost v druhé polovině 90. let. Podle něj lze umělecké předměty vyvézt pouze s osvědčením, že nejde o kulturní památku. Rozkrádání památek však neskončilo. Církevní památkáři se obávají, že si zloději na zákon již zvykli a našli cesty jak jej obejít, například paděláním osvědčení. Dnešní podobu ochrany kulturních památek zaštiťuje organizace Unesco, mezi její členy patří i Česká republika. Díky evidenci zapsaných památek, je jejich ochrana jednodušší a snáze se zjistí její případná ztráta. Mnoho předmětů se však dosud nalézt nepodařilo. Také o cestě k jejich identifikaci a určení místa ukrytí vypráví dokumentární film Ďáblova sbírka – Lovci pokladů.
Původní TV minisérii Ďáblova sbírka, která dokument inspirovala, můžete zhlédnout zde: https://www.stream.cz/dablova-sbirka