Nahradit staré za nové není vždycky výhra a krok k lepšímu. To platí i o nové inscenaci opery Její pastorkyňa v pražském Národním divadle. Fungující a poctivá inscenace, která odvyprávěla příběh a dala vyniknout krásné Janáčkové hudbě, se tu hrála téměř 20 let. Na podzim loňského roku ji stáhli, aby ji nahradili novou. A problém je na světě.
Není to poprvé, co po návštěvě Zlaté kapličky přemýšlím nad tím, jestli si vedení opery uvědomuje, ze jsme v Praze, na první české scéně a máme před sebou notoricky známou operu s vynikající hudbou a silným příběhem. Když ji ale svěříme do rukou španělského režiséra Calixta Bieita bez znalosti češtiny, nemusí to dopadnout dobře. Její pastorkyňa je Janáčkovo mistrovské dílo a autor do něj dal vše. Inscenátorům by stačilo, aby se drželi hudby a libreta, aby z něj vycházeli. Jistě, můžou mít vlastní výklad, ale funkční. Když ale jdou proti všemu, nastane problém.
Když divák tápe
Leoš Janáček (na základě hry Gabriely Preissové) zasadil děj opery na český venkov 19. st. Ano, režisér si může vyložit látku jak chce, ale jeho výklad musí dávat smysl. V případě nové inscenace ale divák tápe. Základem je prakticky holá scéna (autorka scény – Anna-Sofia Kirch) s igelitovými závěsy, které připomínají vnitřek mrazícího boxu a doplňují jej postupně další prvky – matrace, stoly, šicí stroj… Ve které jsme době, nevíme. Možná v šedesátkách, ale proč a je to tak? Proč Laco chodí v modrých montérkách a přiveze paletu jako doplňovač zboží v supermarketu a následně přijde s plechovkou mléka v podpaží, nevíme. A proč po jevišti rozmísťuje tranzistory, to netušíme už vůbec.
A tak můžeme pokračovat. Proč má Laco koženou bundu a v ruce řetěz, nevíme. Proč Kostelnička umlátí miminko na stole na scéně a následně se hraje s něčím, co připomíná vysušenou mumii, nevíme. Proč na konci máchá pistolí a nezastřelí se, i když ví, ze ji odvedou, nevíme. Proč se tu objevují postavy připomínající hippies, nosí se tu rádia i televize, nevíme, nic nedává smysl. Mimochodem neustále se opakující téma násilí, alkoholismu, sexu, kterým režisér prošpikovává celou operu, vede k tomu, že je k vidění doporučena až od 15 let.
Výborné pěvecké výkony
Velký dík naštěstí patří hlavním představitelům, kteří odvedli skvělé pěvecké výkony – těmi jsou Alžběta Poláčková jako Jenůfa a Aleš Briscein jako Laco. Jejich pěvecky i herecký projev je mimořádný (a byl už i v minulé inscenaci). U Aleše je navíc vidět i obrovská zkušenost na zahraničních scénách, snaha vyjít vstříc režisérovi a zároveň udržet roli. Dál to ale až tak neplatí. Martin Šrejma jako Števa má malý prostor, zpívá se ctí, ale na roli se typově absolutně nehodí, Eva Urbanová dřív bývala vynikající Kostelničkou, teď je Stařenkou, ale dnes už slabší hlas pod orchestrem (dirigent Stefan Veselka) často zaniká. Postavu ale povyšuje hereckým projevem. Kostelničku měla původně zpívat Dana Burešová, nakonec se v roli představila anglická mezzosopranistka Rosie Aldridge, jejíž čeština je však hodně špatná a pěvecký projev až nepříjemně exponovaný, ukřičený.
Nová inscenace Národního divadla se sice zhlédnout dá, rozhodne ale nepatří k těm, na které by se člověk vrátil. Naštěstí vám v hlavě utkví alespoň mimořádné pěvecké výkony Alžběty Poláčkové a Aleše Brisceina.
Viděno na 2. premiéře – 24. 5. 2025.
Hodnocení: 50 %
Text: Monika Brabcová (autorka je doktorkou teatrologie)