Je to drsné, surové, kruté. Hudebně i inscenačně. Ale funguje to. Státní opera v české premiéře uvedla moderní operu Lear a je to dílo, které stojí za to – už jen kvůli obsazení a hlavně výkonu islandského basbarytonisty v titulní roli, bubnům na scéně i harfám v ložích.
Opera německého skladatele Ariberta Reimanna vznikla v roce 1978 a patří k předním dílům 20. století. Uváděla se ve více než 30 inscenacích, u nás ještě ne, už jen dramaturgie proto stojí za pochvalu. Vychází ze slavné Shakespearovy tragédie, takže je jasné, že příběh bude silný, ostatně je dobře znám. Král Lear se rozhodne rozdělit své panství mezi tři dcery, podmínkou ale je, že mu musí říct, jak moc ho mají rády. Jenže jediná, která o něj opravdu stojí, je nejmladší Kordelie, starším jde o majetek. Neřekne nic a je vyhnána do Francie. Stárnoucí a odvržený Lear postupně ztrácí rozum a šílí, což skýtá obrovský herecký prostor pro hlavního představitele. Jsme sice v opeře, takže musí skvěle zpívat, ale tady se to povedlo i po herecké stránce. Islandský basbarytonista Tómas Tómasson je skvělý jak typově, tak pěvecky. Co ovšem podává za herecký výkon, je v opeře nevídané a to i přesto, že většinu představení, ve fázi šílenství, odehraje polonahý, jen ve slipech.
Šťastně zvolený titul
Režisérkou nové inscenace je Barbora Joly Horáková. Musím říct, že jsem měla trošku obavy, protože její předešlé režie v Národním divadle mě neoslovily – především zmrzlinář Rigoletto, ale ani houbičkový les ve Figarově svatbě. Jenže Lear jí sedl – vyhrála si se vztahy postav i s emocemi a z většiny představitelů dostala maximum.
Lear je v jejím výkladu zasazen do nespecifikované současnosti. Král na scénu nakráčí se svým psem (později hraje roli v projekcích) a jme se dělit majetek. V tu chvíli je na scéně dlouhý stůl s bílým ubrusem, v pozadí arkády. S tím, jak Lear postupně ztrácí mysl a společnost je v čím dál větším rozkladu, rozpadá se i scéna (autorkou je Rhea Eckstein) a postupně se vyprazdňuje.
Bubny na jevišti
V inscenaci je řada zajímavých momentů, které diváka nenechají v klidu. V první části je to scéna v bouři, kde polonahého Leara polívají vodou z konví a sypou blátem, to vše na černém igelitu. K tomu do popředí vyjedou rozšířené bicí, které jsou celou dobu vzadu na scéně a dotváří i onu atmosféru bouře (mimochodem výborné hudební nastudování je dílem dirigenta Hermanna Bäumera). Anebo scéna ve druhé části, kdy Glosterovi vypíchnou obě oči. Je to kruté, drsné, ale zručně udělané i zahrané.
Z pěvců musím vyzdvihnout hlavního představitele Tómasse Tómassona, protože jeho výkon byl komplexní a nebojím se říct, že fantastický. Obsáhl všechny polohy šílícího krále, jeho herecká práce je mimořádná. Výborní jsou také představitelé Edmunda (tenorista Andreas Conrad) a Edgara (kontratenorista Hagen Matzeit), kteří mají nesmírně těžké pěvecké party. Zpívá i hraje jim to skvěle. Tady si jen dovolím malou poznámku – škoda, že roli jejich otce nedostal starší představitel (případně nebyl alespoň lépe namaskován). Obsazení čtyřicátníka (basista Miloš Horák) do role otce a synů, z nichž starší má 66 let, není úplně ideální a lehce kazí věrohodnost příběhu. Nicméně s rolí se popasoval výborně.
Tři dcery
Důležitou roli hrají samozřejmě i tři Learovy dcery – z nich byla nejvýraznější představitelka Goneril Viktorija Korosunova, která roli obsáhla skvěle po všech stránkách. Naopak Regan v podání Petry Alvarez Šimkové se hůře poslouchala, pro místy ječivý až rezavý projev. Naopak nejmladší Kordelie Barbora Perná mě zaujala na začátku, kde zahrála mladistvou nevinnost a plachost, poté se s náročným partem vypořádala se ctí.
V mluvené roli blázna se objevila Dagmar Pecková. Herecky je výborná, přesvědčivá, plusem je, že sama perfektně ovládá němčinu. Proč ale roli hraje žena a proč má tuctový kostým (kalhoty, sako, čepice), je otázka. Stejně tak ve mně rozpaky vzbudily některé scény, které mi přijdou zbytečné – proč si například Blázen před přestávkou nasadí na hlavu papírovou tašku, kroutí se na černém igelitu a z pusy si tahá několikametrovou stuhu byl nekonečný a nečitelný výstup. Stejně tak dlouhé drcení varlat Learem či živý pes, který ani chodit nemusel, neb ve svém úvodním výstupu byl schován za stolem a prohlédnout jsme si ho mohli až na děkovačce.
I přes drobné výhrady je Lear titulem, který rozhodně stojí za to vidět. Silný příběh je dílem Shakespeara, ale pěvecké a herecké výkony jsou na naše poměry mimořádné. A inscenace taky. Jen určitě není pro děti (ND doporučuje od 15 let) a ty, kdo čekají zpěvné operní árie a duety. Je moderní, atonální, ale velmi dobrá.
Hodnocení: 90 %
Viděno na 2. premiéře 12. června 2025.
Monika Brabcová (autorka je doktorkou teatrologie)