Světová premiéra inscenace Bach Dansant souborů Musica Florea a Epochal Dances připomene letošní 340. výročí narození hudebního velikána J. S. Bacha. Diváky čekají čtyři Bachovy orchestrální suity v tanečním provedení: tance vycházejí z dobových forem, hudba je inspiračním zdrojem pro okouzlující a emotivní pohybový výraz.
Choreografie je v rukou Heleny Kazárové a Veroniky Rehbergerové, umělecké vedoucí souboru Epochal Dances, jehož členové se ujmou dobově poučené interpretace. Na výjimečný zážitek se můžete těšit 21. července na scéně divadla Florea Theatrum, které jako každé léto najdete na nádvoří Lichtenštejnského paláce (HAMU, Malostranské náměstí 13). Představení začíná ve 21:00 hodin.
Kdo za tím stojí?
Dramaturgie večera se ujala Helena Kazárová, přední historička, režisérka a choreografka, která svůj profesní život zasvětila tanečnímu umění doby baroka a preromantismu, na jevišti i mimo ně. S orchestrem Musica Florea ji pojí mnohaletá spolupráce a desítky projektů. Choreografie se spolu s ní ujala Veronika Rehbergerová, jež je její následovnicí na poli práce s historickými tanečními formami. Již v roce 2017 se připojila k souboru historických tanců Hartig Ensemble – Tance a balety tří století, který prof. Helena Kazárová umělecky vedla, a tančila v řadě inscenací (Ballo delle ingrate, Terpsicore, Don Juan aj.), od roku 2020 působila již jako asistentka choreografie. Vlastní autorské tvorbě se věnuje od roku 2022, kdy také spolu s Ing. arch. Václavem Krajcem založila soubor Epochal Dances, věnující se zejména tancům ze 17. a 18. století. Spolu s Helenou Kazárovou uvedly v této sezoně v premiéře pásmo François Couperin – Královské koncerty a v podobném dramaturgickém duchu se ponese i Bach Dansant.
Zhmotněný svět fantazie
Bachovy orchestrální suity BWV 1066–1069 jsou složeny zejména z dobového tanečního repertoáru francouzské provenience, který byl však v 18. století rozšířen již po celé Evropě i v tehdy nově osidlované Americe. „Šlo tedy o kosmopolitní výrazový prostředek, etablovaný jak v plesové kultuře, tak na jevištích divadel či při provozování koncertní hudby,“ připomíná Helena Kazárová. „Naším záměrem je představit divákům těsné spojení Bachovy hudby s tanečním vyjádřením. Pramení ze znalosti dobových tvůrčích postupů, ale ve své vizualitě do sebe absorbuje i současného ducha a tep naší doby.“ Tance tak přinášejí na jeviště energii a vitalitu, jednou evokují pocity osamění a kontemplace, jindy zase vzrušivou radost a vášeň. Diváci se mohou těšit na špičkové provedení Bachovy hudby a zároveň barokem inspirovanou soudobou choreografii: 20 tanečních miniatur pro osm interpretů. „Ráda bych hudbu orchestrálních suit J. S. Bacha pro diváka/posluchače zhmotnila skrze tanečníky a choreografie do vizuální podoby. Aby všechny tvary, barvy a emoce, které poslech suit vyvolává, před ním vyvstaly jako zhmotnění jeho světa fantazie,“ svěřuje se s uměleckým záměrem Veronika Rehbergerová.
„Ve své tvorbě se řídím principem následování, který znamená, že jako tvůrci využíváme nebo se snažíme používat stejné prameny a zdroje jako někdejší autoři, vycházíme ze zákonitostí žánrů a stylů daného období. Divák však před námi stojí současný, proto se umění staré doby nesnažíme napodobovat, ale právě následovat, v ryze autorské tvorbě,“ vysvětluje H. Kazárová tvůrčí principy své tvorby, které předává i nové generaci. Historický výzkum, hluboké pochopení prostředí a dějinného i společenského kontextu jsou základem, z něhož vzniká živé umění pro nové publikum. Letošní program Bachových suit navíc nemá žádnou známou jevištní předlohu či závaznou synopsi, choreografky tedy mohly pracovat s naprostou tvůrčí svobodou.
Hudba a tanec jako zhmotněný svět fantazie
Z hudebního hlediska je suita kompilátem instrumentálních vět, obvykle tanečního charakteru. Každá věta je přes svou stylizaci „spojena“ se svým většinou lidovým (folklorním) původem. Courante pochází z italského folkloru, allemande má původ německý (ostatně už v barokní době znamenalo „allemand“ ve francouzštině „německý“). Název tance gigue původně označoval středověký smyčcový nástroj potulných, tedy svobodných hudebníků, kteří cestovali od jednoho království k druhému, je zde zřejmě souvislost s německým označením pozdějších houslí, tedy Geige. Anebo taková sarabanda, obohacená arabsko-španělskými vlivy. Má se prý za to, že byla oblíbeným brilantním a rychlým tancem (s kastanětami) mexických indiánů, postupně se přes Itálii dostala na francouzský dvůr, kde se přeměnila v elegantně pomalý tanec. Ale vždy si ve svém třídobém metru zachovala specifickou rytmickou strukturu, ve které je zdůrazňována kromě první i druhá doba. Není divu, že po Evropě pak s nadsázkou řečeno poletovaly různé typy saraband, nebo gigue. U té se dá naprosto bezpečně vyvodit, zda se jedná o francouzský nebo italský, popřípadě anglický typ.
Zájemcům o dobové taneční formy by neměla uniknout zásadní publikace, jejíž autorkou je právě prof. Helena Kazárová, Ph.D. Vyšla v NAMU, nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a nese název Barokní taneční formy, v prvním vydání v roce 2005, ve druhém doplněna DVD v roce 2018.
„Je samozřejmě velkou otázkou, nakolik si můžeme dnes dovolit původní folklórní rytmické a melodické prvky, které jsou i v Bachových orchestrálních suitách chtě nechtě obsaženy, interpretovat ‚lidově‘, a pokud ano, tak jak,“ uvažuje o hudebním nastudování dirigent Marek Štryncl. „I v době baroka si hudebníci byli vědomi toho, že mnohé kompoziční prvky tanečních vět pocházely z cizích krajů, což je určitě inspirovalo k hledání a experimentování s tím, jak taková lidovější interpretace mohla vypadat. I přes nutné zachování obecných charakteristik jednotlivých tanečních vět se touto nevyšlapanou cestou vydáme též.“
Živá hudba a živý tanec: když se u obou spojí podrobné znalosti dobových vyjadřovacích prostředků s tím, jak chápeme spojení múz hudby a tance dnes, vzniká živoucí umělecké dílo. A právě takové svým divákům Musica Florea a Epochal Dances nabídnou.